Založit webové stránky nebo eShop
PÍSEMNÁ TVORBA

 

EXPERIMENT

ČÁST I.

           Probudil se. Otevřel oči a jen pár centimetrů před nimi zaznamenal neprůhledné sklo. Hleděl přímo před sebe bez výrazu a pokusu o pohyb. Připadal si, jako by byl v cizím těle, jako by to ani nebyl on. Myšlení bylo pomalé a bolestivé a chvíli trvalo, než pochopil, že leží v nějaké uzavřené komoře. Rozmazaného červeného bodu, který prosvítal přes tlusté sklo, si všiml až když začal blikat a současně se zcela lehce, bez jakéhokoliv zvuku, otevřelo víko jeho skleněného „sarkofágu“. Z bodu se stala kontrolka na konstrukci visící přímo nad ním a červená barva jejího ostrého svitu se změnila v zelenou.

           Zhluboka se nadechl, ale zůstával ležet stále bez hnutí. Svoje okolí vnímal z dálky a nezúčastněně. Napínal uši, ale neslyšel nic jiného než svůj vlastní dech. Všude bylo ticho a když se jím zabýval už několik minut ve snaze něco zaslechnout, začalo se jevit jako hluk. Pokusil se pohnout. Byl příliš slabý, ale začal si uvědomovat své tělo. Pomalu ale jistě se mu vracela síla. Mohl už otáčet hlavou a hýbat prsty. O paměti se ale to samé říct nedalo. Nevěděl kde je ani jak se tam dostal.

           Ležel ve spodní části hibernační komory v nevelké místnosti. Vlevo, v úrovni hlavy, uviděl několik navzájem propojených přístrojů se spoustou ovládacích prvků a displejů, které udržují základní životní funkce. Uvedou člověka do jakéhosi úsporného režimu, z něhož ho mohou kdykoliv zase probudit, aniž by byl ohrožen život. Všiml si křivky vlastní srdeční činnosti, hodnot tlaku krve, tepu a spoustu jiných faktů vyjadřujících zdravotní stav.

           Pochopil, že spal umělým spánkem. A to mohlo znamenat jedině to, že se nachází na kosmické lodi. Není ale možné, aby se probudil sám od sebe. Stav nevědomí je vždy přesně naprogramován a řízen centrálním počítačem. Existují pro to tři reálná vysvětlení. Za prvé ztráta stability systému způsobená buď vnitřní poruchou nebo nějakým vnějším zásahem, například srážkou s kosmickým tělesem. První příčina je sice možná, ale zkrat v některém ze statisíců vnitřních obvodů nebo poruchu některého čipu lze téměř vyloučit, protože pravděpodobnost výskytu problému tohoto typu je asi jedna ku tři sta milionům. Druhá možnost je daleko pravděpodobnější. Ať tak či tak, mělo by to už být potvrzeno spuštěním nouzového poplašného systému. Ten je však vzhledem k naprostému tichu a pološeru zřejmě neaktivní. Za druhé mohla být silnými teleskopy, během letu neustále pročesávajícími celou hvězdnou oblohu, teoreticky zaznamenána data, s nimiž si mozek lodi nedokázal poradit, ale brát je na zřetel bylo nutné, neboť by jimi teoreticky mohl být vážně ovlivněn další průběh cesty. Mohlo by to být v podstatě cokoliv. Vesmír je plný záhad a překvapení a i když je to velice abstraktní záležitost, je určitě nasnadě něco takového očekávat. A za třetí, což je nejčastější důvod ukončení hibernace, možná loď dosáhla, nebo se tak v brzké době stane, cíle letu. Netušil, že skutečnost je někde uprostřed.

           Vzápětí se přesvědčil, že tak usilovného přemýšlení nebyl ještě úplně schopen. Bolela ho hlava a hledat v paměti nějaký záchytný bod mu působilo nepříjemné pocity. Otočil se napravo a zase se díval přímo do skleněného víka, jež teď spočívalo ve svislé poloze na pravém okraji spodní části komory a znemožňovalo mu tak pohlédnout dál do místnosti.

           Chtěl si sednout, ale nešlo to. Kolem kotníků, stehen, pasu, hrudníku a zápěstí levé ruky byl připoután pásy. Volnou rukou si odepnul pás na druhé ruce a přitom narazil na další věci, kterých si předtím nevšiml. Na prsou měl přilepených několik senzorů s tenkými drátky i bez a na pravé ruce měl v žíle zapíchnutou jehlu, jejíž mikroskopickou dutinkou mu byla do krevního oběhu pozvolna vpravována velmi důležitá tekutina zásobující jeho tělo živinami. Opatrně jehlu vytáhl, přičemž z její špičky skanula malinká šedožlutá kapička doprovázená slabounkým charakteristickým těžko popsatelným aroma, a položil ji stranou. Odepnul si pásy na hrudníku a v pase. Chtěl se posadit, ale na to, jak jednoduchý je to úkol, musel vynaložit více sil, než čekal. Všechny svaly měl ztuhlé a v uších mu začalo hučet, jako kdyby je vystavoval nadměrnému hluku. Z prsou sňal všechny senzory a položil je za sebe na měkkou podložku. Napnul krk a trochu se nadzvedl, aby viděl přes horní hranu víka, což se mu povedlo a na krátký okamžik spatřil dalších pět hibernačních komor. Všechny byly zavřené a nad nimi visela složitá konstrukce, coby nedílná součást oživovacího systému hibernační sekce, táhnoucí se po celé délce místnosti. S každou z komor byla spojena svazkem různě tlustých kabelů a trubic směřujících vždy k její levé straně přibližně v úrovni hlavy a téměř u podlahy se do ní zapouštějících.

           V tu chvíli vyplavala na povrch myšlenka poukazující na jiné členy posádky. Možná tam někdo je, napadlo ho. Ale je nanejvýš podivné, že nebyl probuzen. Pokud to ovšem nebylo z nějakého důvodu v plánu.

           Škubl sebou a jak nejrychleji to šlo strhl zbývající pásy, jimiž byl připoután u kotníků a stehen, rukama se opřel za sebe a přehoupl nohy přes nízký okraj. Převážil se přes něj a celou váhu přenesl na obě nohy, kterými teď spočinul na podlaze. Neměl však ještě zdaleka tolik síly, aby mohl tak „akrobatický“ kousek zvládnout bez problémů a navíc se ho snažil učinit příliš rychle. Ve chvíli, kdy se dotkl země, projela mu tělem náhlá slabost, zatmělo se mu před očima, podlomila se mu kolena a on se doslova skácel na tvrdou studenou pancéřovou podlahu. Polilo ho horko, hlava třeštila a srdce bilo jako na poplach. Cítil bolest. Rukama se pomalu ohmatával ve snaze zjistit, zda neutržil nějaké zranění, ale naštěstí se zdálo, že až na několik modřin na boku a odřený loket a koleno bude v pořádku.

           Zůstal ležet. Věděl, že lidské tělo potřebuje po umělém spánku určitý čas na to, aby se vzpamatovalo. Krevní oběh je při něm zpomalen na minimum a srdce bije až dvanáctkrát pomaleji. Při delším umělém spánku dochází k dočasným ztrátám paměti s časovým charakterem závislým na době jeho trvání a příliš dlouhá doba může dokonce způsobit totální amnézii. Takový člověk už si nikdy nedokáže vzpomenout na svůj předchozí život a je vystaven návalům strachu, paranoie a depresím, jež s sebou mohou nést riziko sebedestruktivních sklonů. Dozvědět se, že jste leželi 200 let ve „skleněné rakvi“ a přitom jste fyzicky nezestárli o víc jak o několik měsíců by byla jistě těžko stravitelná a krajně nepříjemná informace.     

           Touto malou nehodou se na vlastní kůži přesvědčil, že minimálně v hibernační sekci panuje umělá gravitace. Ta se aktivuje při oživovací fázi v případě, že byla do umělého spánku uvedena celá posádka a loď je zcela v „rukou“ centrálního počítače. Podíval se tam, kde ještě před chvílí ležel a všiml si, že na panelu pořád svítí zelená kontrolka. Nad ostatními komorami však nesvítilo nic.

           Ležel už nějakou chvíli a tak se pokusil vstát. Protáhl se, prohmatával svaly na nohou a masíroval krk. Pomalu se postavil a zůstal stát. Přečkal lehkou závrať a vykročil. Přecházel pomalu kolem řady komor, u každé se zastavil a nakoukl dovnitř přes tlusté sklo. Pokaždé se stejným výsledkem. Všechny byly prázdné. Byl tu sám.

           Přistoupil ke dveřím a stiskl tlačítko. Čtvercový prostor průchodu se před ním rychle zvětšoval ve tvaru kříže, jak se pancéřové dveře úplně neslyšně rozevíraly do všech čtyř rohů. Dvěma kroky se dostal ven a ocitl se na chodbě, která se táhla doleva i doprava a na obou koncích končila dveřmi. Rozlévalo se tu zvláštní bílé světlo budící dojem čistoty až sterility. Mělo zvláštní schopnost dosahovat do všech koutů, otvorů a mezer, aniž by předměty vrhaly nějaké stíny. Rozpínalo se v prostoru jako plyn a zdroj, jako by ani neexistoval.

           Aniž věděl proč, dal se doleva. Chtěl se dostat do centrální sekce, odkud se ovládá celá loď. Jistota, s níž postupoval dál, napovídala tomu, že tudy v minulosti už mnohokrát prošel.

           Na konci chodby se dostal přes stejné dveře jako předtím do další chodby a ta ho dovedla k malému točitému schodišti. Vystoupil po něm o jednu úroveň výš a další dveře mu umožnily vstup do velké kruhové místnosti s dvojnásobně vyšším stropem než v předešlých prostorách. Protější stěna, jejíž půdorysná oblouková délka odpovídala asi třem osminám celého obvodu místnosti, byla prosklená a přes velmi tlusté vrstvené nesmírně pevné sklo proudilo dovnitř silné světlo. Pohled, jenž se mu naskytl, byl vskutku impozantní. Téměř celou pravou polovinu výhledového prostoru zakrývalo kosmické těleso světle hnědé barvy s tmavě zelenými a červenými šmouhami jakoby nedbale namalovanými obrovským štětcem. Byla to obří plynná planeta, kolem níž obíhal prstenec v několika oddělených pruzích přibližně stejné barvy jako byla převládající barva planety, složený z obrovského množství částic z vodního ledu, rozdrobených hornin a jejich vzájemných směsí, tvořících tenký zhruba stovky metrů silný disk.

           Ve dvou třetinách výšky výhledového prostoru vycházely zpoza planety paprsky ne příliš vzdálené mateřské hvězdy a zalévaly centrální sekci svou bílou až stříbrnou září. Byly tak intenzivní, že v okolním prostoru nebylo možno spatřit žádné jiné hvězdy a přímý necloněný pohled byl naprosto nemožný. Notnou chvíli jen tak stál s rukou před očima a pozoroval toto velkolepé představení. Oslněn velkým jasem přistoupil k ovládacím panelům a soustavě obrazovek a interaktivních displejů. Pomocí jedné z klávesnic, pevně zabudované do ovládacího panelu, zadal příslušné příkazy a velkoplošné zasklení se v tom okamžiku ztmavilo a zabránilo průchodu tak velkého jasu. Teď už si nemusel oči clonit rukou a osvětlení bylo optimální. Díky tomu si mohl všimnout nápisu, který se táhl těsně nad prosklenou částí kruhové stěny, a který ji lemoval skoro od jednoho konce k druhému. Velkými čistě bílými protaženými písmeny tam na černém podkladu stálo: PROTON.

           Jedním tlačítkem aktivoval základní informační systém a pohlédl na svislou průsvitnou desku. Horní částí zavěšena v konstrukci vycházela ze středu kruhového stropu a dosahovala spodním volným koncem asi metr nad podlahu. Vypadala jako obyčejná skleněná tabule, ale jen do chvíle, než se na ní začaly objevovat data. Po pár milisekundách jimi byla zaplněna od shora až dolů.

           Informace, jež mu teď byly k dispozici, však vyvolaly jen další otázky. Bylo to nepochopitelné, nelogické. Podle nich se totiž nacházel ve spirální galaxii NGC 4594 zvané Sombrero nebo také M 104, vzdálené od Země 50 milionů světelných let! Název koresponduje s tvarem, jaký lze spatřit při pozorování ze Země, odkud také byla někdy v 18. století objevena. Obsahuje aktivní jádro, v němž je uvolňováno obrovské množství kinetické energie a elektromagnetického záření v celém rozsahu, od rádiového záření až po gamafotony. Jejich zdrojem je gravitační energie obří černé díry, nacházející se v jeho středu, o níž svědčí prudké pohyby hvězd a intenzivní rentgenová emise. Emise 3,5*1040 erg.s-1 je v rentgenovém záření tak velký výkon, že odpovídá svítivosti 10 milionů Sluncí. Je to rotující galaxie s nápadnou galaktickou výdutí a silnou vrstvou mezihvězdného prachu ve spirálních ramenech, jevící se pozorovateli ze Sluneční soustavy jako temný pruh. Je řazena mezi galaxie s mohutnými jádry a těsně navinutými rameny. Její centrální výduť je mimořádně velká a halo obsahuje velké množství kulových hvězdokup – systémů statisíců až milionů hvězd, uspořádaných do kulového tvaru o rozměrech 50 až 400 světelných let. Průměrná hustota hvězd v těchto hvězdokupách roste od okrajových částí směrem do středu. Ve středových oblastech je více než tisíckrát větší než v okrajových a ve středu kulových hvězdokup jsou vzdálenosti mezi hvězdami jen několik málo světelných týdnů …

           Pomalu si sedl do křesla za řídícím pultem před největší hlavní obrazovku a přemýšlel. Situace, v níž se ocitl, byla nadmíru překvapivá neočekávaná a rozhodně i nezáviděníhodná. Nebyl si tak úplně jist, zda to, co se právě děje, není jenom sen. Bylo to příliš šílené, než aby to byla pravda! Nebylo to přece vůbec možné! Ocitl se někde na rozhraní souhvězdí Panny a Havrana a navíc v jedné z jejich nejvzdálenějších galaxií v planetárním systému bezejmenné hvězdy. Důvod nebo okolnosti, které to zapříčinily, mu však zatím nebyly známy a navíc ani nedokázal zjistit, jak dlouho byl v hibernaci. Konečně, jednočlenná posádka je přece také nesmysl! Ale vzhledem k tomu, že v hibernační sekci žádná jiná osoba nebyla a počítač nehlásil na palubách a prostorách lodi žádný pohyb ani sebemenší známky života, muselo tomu být opravdu tak. Jak je možné, že databáze počítače neobsahuje fakta, jež jsou nezbytnou součástí programu každého letu? Jak je možné, že je na palubě jeden jediný člověk? Samoobnovovací systémy a programy kontroly jednotlivých sekcí a podprogramů nezjistily žádné závady a ani nehlásily žádné autoopravy. Nezvyklé také bylo, že v paměti záznamového systému chyběly informace o čase a směru letu a nebyly zde ani záznamy o startu a cíli. Tady rozhodně nebylo všechno v pořádku. Vlastně nic.

           Sabotáž!, napadlo ho najednou. Co když měl někdo velký zájem na tom, aby jeho loď nikdy nedosáhla původně plánovaného cíle a místo toho se teď ocitla úplně jinde než měla. Neměl ovšem nic, čím by to mohl potvrdit, žádný důkaz, ale stůj co stůj chtěl zjistit, co za tím vězí. Neměl tušení, kolik uběhlo času na místě, odkud počal svou cestu, ale vzhledem ke ztrátě paměti a fyzickému stavu po probuzení se dá usuzovat, že to byla doba opravdu dlouhá. Účel sabotáže mohl být už dávno naplněn a její důsledky nenapravitelné.

           Ať už tomu bylo jakkoliv, stal se obětí. Obětí, i když ještě nevěděl čeho. Možná zločinu, možná lidského faktoru a možná, že náhody.

           Podíval se na velkou obrazovku, na níž se mezitím objevila další data, tentokrát v podobě hesel s obecnějším obsahem. Ty však byly zase jen zevrubnými poznatky o galaxii a opět mu nepomohly.

           „Zpropadeně!“ ulevil si nahlas, jako by ho mohl někdo slyšet, dá se říci archaickou nadávkou, kterou snad už dvě stě let nikdo nepoužíval a skoro nikdo ji ani neznal. „To vím taky! Tohle už jsem slyšel nesčetněkrát!“ zařval teď už z plných plic, až se z toho rozkašlal a přitom pořádně praštil pěstí do kláves pevně zabudovaných v řídícím pultu před sebou. „Kdo vlastně jsem? Mohl jsem něco znamenat, ale teď, …, teď jsem nikdo! V téhle vzdálené dosud nikým neprozkoumané končině vesmíru, kam ještě lidská noha nevkročila, nejsem nikdo! Jsem jehla v kupce sena! Ale já se nevzdám! Zjistím kdo nebo co za tím stojí, i kdyby to mělo trvat celou věčnost. Jako že se … hm … ehm. To snad! No to snad ne, zapomněl jsem i svoje jméno!“

           Po těchto slovech, z nichž bylo poznat, jak silné emoce jím cloumají, a jež byly plodem jakési nervové vlny, přišla naopak vlna klidu. Ukryl svou vztekem a nervovým vypětím zkřivenou a zrudlou tvář do dlaní a nechal se zcela pohltit pocitem beznaděje. Tento duševní stav byl doprovázen nebezpečným vnitřním pocitem rezignace a byl dozajista důsledkem dlouhého umělého spánku.

           Protože byly mezi těmito informacemi i takové, jež byly zjištěny už v prehistorii astronomie a tedy při pozorováních ze Země, objevil se mezi nimi na obrazovkách a displejích její název několikrát. Zavadil o něj pohledem. „Země.“ zašeptal polohlasně, jakoby zasněně. Modrozelená planeta, která dala život lidem. I v kosmickém věku byla u každého člověka v jakémsi podvědomí stále domovem a to i když ji nikdy neviděli a ani neuvidí. Byla symbolem lidské rasy, matka všech planet, na něž se lidstvo během stovek let rozšířilo. V myšlenkách už na ni několikrát narazil, ale ještě si z neznámého důvodu nějak neuvědomil pravý význam toho slova. Až teď. Tím důvodem by docela klidně mohla být skutečnost, že na Zemi ještě nikdy nebyl, což by ale stejně tak mohl být důvod právě k tomu, že na ni najednou začal myslet. Už jako malé dítě ho lákalo poznat tuto planetu a negativní popisy její biosféry ho od toho nemohly odradit. Poslední zbytky přírody, křečovitě chráněny pod velmi přísnými tresty tamní Jednotnou vládou vzbuzují už většinou jen pocit podobný nostalgii a sentimentu namísto očekávaného okouzlení. Když dospíval, vytyčil si Zemi jako jeden z cílů cest, které hodlal v životě vykonat. Přelidněnost, jeden z největších problémů dvacátého třetího a dvacátého čtvrtého století, už v době, kdy skoro devět desetin všeho lidstva žije mimo původní planetu, nemohla být důvodem k nepovolení vstupu na planetu Zemi. On se na ni ale prostě nedokázal dostat. Neustále byl zaměstnán něčím jiným a teď zjistil, že je od svého tolik let očekávaného snu vzdálen víc než kdykoliv jindy. Rozplynul se v nekonečném mrazivém kosmickém prostoru.

           V hlavě se mu zase dalo do pohybu to soukolí, vytvářející nespočet myšlenek, a ty ne a ne se zastavit. Po příliš dlouhém umělém spánku potřebuje tělo nějaký způsob rehabilitace a i když je to paradox, také odpočinek a spánek. Jeho duševní stav nebyl jistě úplně v pořádku a byl hned vystaven velkému psychickému zatížení.                                              

           Začal se pomalu uklidňovat. Praskly mu nervy, to se stává. A zvlášť v takové situaci. Dokonce i tak vycvičeným a zkušeným lidem, jako je on, ale právě proto se snažil rychle ovládnout. Je třeba zachovat chladnou hlavu, řekl si, takhle nic nevyřeším. Musím nějak začít. Musím se pokusit vzpomenout si na své jméno. A snažil se vybavit si v hlavě co nejvíce jmen. Vyslovoval si je pro sebe tak, jak ho napadala, ale žádné mu nic neříkalo. Až došel na jméno Maxim. Zarazil se a několikrát ho zopakoval. Nevěděl proč, ale připadalo mu jiné než ostatní a pak si po chvíli najednou uvědomil, že je to ono. Ano, Max, to je ono. „Já jsem Max. Max Brenski.“ řekl nahlas a stačilo, aby před sebe napřáhl ruku a vypadalo by to, že se s někým seznamuje. Když astronaut v kosmické lodi hluboko ve vesmíru vyslovuje sám pro sebe své jméno a tváří se při tom, jako kdyby objevil nesmrtelnost, mohlo by se nezasvěcenému zdát, že není úplně v pořádku. Měl z toho opravdu radost. Šlo to lépe, než čekal.

           Přisunul se i s křeslem k řídícímu pultu a chopil se ovládacích panelů. Napojil se na základní navigační systém a s podporou pomocných urychlovacích programů naprogramoval pomocí klávesových operací a interaktivního displeje lety několika bleskových průzkumných sond. Vyslal je k planetám mezi hvězdou a plynným obrem, aby tam provedly základní průzkum. Chtěl totiž prověřit reálnost domněnky, že se tu neobjevil náhodou, a že tu tudíž může existovat nějaká spojitost mezi ním a některou z planet.

           Začal pociťovat hlad a čím dál větší potřebu navštívit hygienický sektor. Vstal a pořádně se protáhl, až mu několikrát hlasitě zapraskalo v zádech a krční páteři a do svalů vjela křeč. Obešel pult a zastavil se nedaleko ztmaveného skla výhledového prostoru. Poprvé od příchodu do řídící sekce věnoval opět pozornost pohledu ven. Tam se však, jak se dalo čekat, nic nezměnilo, a tak se vydal na obhlídku lodi ve snaze objevit něco k jídlu a pití. Jeho tělo si žádalo pořádné posilnění a o slovo se také hlásily jisté tělesné potřeby, jejichž intenzita nekompromisně narůstala.

           Stiskl tlačítko. Dveře, opět neslyšně, odhalily točité schodiště, po němž se dostal o patro níž a ocitl se na krátké chodbě. Uvědomil si, že loď je souměrná podle podélné osy, a že do řídící sekce vedou dvoje dveře. K opuštění řídící sekce teď použil ty druhé. Sám nevěděl proč, ale nejspíš se zase projevila ta jistota, ta vžitá schopnost orientace v lodi, překrytá stále ještě více či méně neprůhledným závojem zapomnění posthibernační amnézie. Vzápětí se totiž přesvědčil, že hygienická sekce je na lodi jen jedna a nachází se právě na té straně, jejímiž dveřmi se teď bez rozmýšlení vydal. Na základě této, už podruhé se opakující skutečnosti mohl ke své radosti snad přece jen doufat v nějakou naději, že jeho paměť není ztracena nadobro. Připočteme-li k tomu ještě celkem slušnou obratnost při ovládání řídících panelů a programování sond a také jeho silnou osobnost, zvyšují se jeho šance ještě o to víc.

           Poté, co si odbyl jídlo, hygienu a několik hodin spánku, bylo třeba pustit se zase do řešení ve své podstatě existenčních a proto neodkladných problémů, jež se skláněly nad jeho osudem. Jak velká bude tato tíha nebo lépe řečeno některá z jejich forem a jakého bude charakteru, se však měl brzy dovědět.

           Přešel zpět do řídící sekce, aby zkontroloval stav práce základního navigačního systému a plnění programů bleskových sond. Průzkum provedly bez problémů, vrátily se do útrob lodi a zjištěné údaje měl teď před sebou na obrazovce. Při jejich bližším prostudování se dostávaly na světlo velmi zajímavé skutečnosti, jež ho naplňovaly zčásti úžasem a zčásti překvapením. Planetární soustava byla totiž nápadně podobná Sluneční soustavě. Navozovala dojem její o něco zvětšené kopie. Centrální hvězda byla plazmovou hvězdou stejného typu jako Slunce, jen o něco málo vetší a vydávala zvláštní bělavou záři podobnou svitu Měsíce. Mezi plynným obrem a sluncem obíhalo pět planet. Všechny byly terestrického typu. Sklony elipsovitých drah, v nichž se pohybovaly, měly vzhledem k rovině pohybu centrální hvězdy okolo těžiště systému velmi podobné hodnoty. Celá soustava by tak mohla mít při pozorování zdálky plošný charakter, což bylo velmi ojedinělé. Nejdůležitější samozřejmě bylo, zda tu může existovat nějaká forma života nebo alespoň vhodné podmínky pro jeho vznik. Ovšem pravdou bezesporu je, že představy těchto podmínek nutně vychází z představ o formě života nebo živočišného druhu a budou se tedy celkem logicky podobat podmínkám sobě vlastním. Tak tomu bylo i teď. Postupoval tak, že srovnával místní uspořádání kosmických těles s těmi ve Sluneční soustavě. Vzdálenost Země od Slunce odpovídala zhruba středu vzdálenosti třetí a čtvrté planety, ale vzhledem k tomu, že zdejší slunce bylo větší, podmínky k životu by mohly být lepší spíš na čtvrté nebo páté, než na třetí planetě. Zaměřil se proto na materiály nasbírané sondami z těchto planet.

           Četl z obrazovky údaje, které byly určitým podsystémem centrálního počítače vyčleněny z většího množství dat získaného z jednotlivých sond a byly zastoupeny převážně těmi, jež se bezprostředně týkaly životních podmínek. Byly to informace o složení atmosféry, teplotě, obsahu kyslíku, výskytu vody, ať už vázané, zjištěné rozborem vzorků nebo volné, počtu přirozených družic, atd. atd.

           Prohlížel si teď fotografie pořízené z jejich oběžných drah při sestupech a po přistáních. Nejvíce ho zaujaly výjevy ze čtvrté planety. Podobaly se původní krajině na Zemi. Fotografie, chronometricky seřazené, na nichž se postupně zmenšoval zorný úhel, ale zato přibývalo detailů, dokazovaly podle barev hojné množství vody na povrchu i přírodní základnu pro výrobu kyslíku. Střídaly se různé odstíny modré, zelené, hnědé a žluté, znázorňující malá moře, o to více rozlehlá a spletitá řečiště, pouštní krajiny v rovníkových oblastech a na většině povrchu rozprostírající se zelené nížiny. Nejvyšší pohoří nepřesahovalo výšky dva tisíce pět set metrů nad hladinou moře.

           Sondy nenarazily na žádné stavby, obydlí nebo dokonce města, neobjevily ani jednu umělou družici a nezaznamenaly žádné rádiové signály ani elektrické impulsy. Nic, co by prozrazovalo rozvinutou civilizaci. To ovšem neznamenalo, že by tu život vůbec nemohl být. Vzhledem k podmínkám, jež na planetě panovaly, byly šance vysoké a slibné. V Maxovi se probouzel dojem, jaký lze jen těžko popsat. Představoval směsici nadšení, jistoty a také naděje. Naděje, že se podaří tolik vytoužené a po staletí očekávané objevení mimozemského života. Rázem, jako by zapomněl na všechno ostatní, jako by si ani neuvědomoval, jak daleko je od té malinkaté části vesmíru, které mohl říkat domov a všechno své soustředění teď věnoval tomuto problému.

           Navíc při rozboru vzorků půdy bylo nalezeno hned několik druhů organismů. Některé byly viditelné jen pod mikroskopem a jiné i pouhým okem. Byly také odebrány vzorky zelených částí nízkých rostlin a bylo zjištěno, že dokáží měnit oxid uhličitý na kyslík. Dalo se tu mluvit o fotosyntéze, potřebě slunečních paprsků, produkci kyslíku, tvorbě organické hmoty, vzniku bílkovin, symbiotickém a parazitujícím vztahu a dalších aspektech známých ve spojitosti s živými organismy na Zemi a kolonizovaných planetách.

           Věděl, co udělá a věděl taky, že by to udělal každý, kdo by se ocitl v jeho situaci. Vlastně to vnitřně cítil jako svou povinnost, jako samozřejmost. Vypraví se na planetu v průzkumném modulu. Přistane na povrchu a bude se zabývat důkladným studiem tohoto světa a to tak dlouho a s takovou intenzitou, jak jen to bude potřebné k tomu, aby soubor získaných informací a dat byl co největší. Pokud mu to bude přáno, podá lidstvu důkazy o mimozemském životě, jež byly tak dlouho hledány. Ano, opravdu věřil, že on, navzdory tomu, jak obrovskou náhodou mu to bylo umožněno, má být tím, kdo zprostředkuje první a dost možná, že i poslední kontakt. A pokud se mu tuto zkušenost nepodaří lidstvu předat, i tak to bude významná událost v jeho vlastním životě.

           Než začal s přípravami, provedl ještě jednu užitečnou věc. Vybavil dvě stacionární družice, opatřil je potřebnými programy a dostačujícím paměťovým potenciálem, vypustil je a navedl na oběžnou dráhu planety. Jedna zaujala pozici nad místem přistání sondy, kde také plánoval přistát on sám a druhá přesně nad opačnou polokoulí, tak aby každá z nich obsáhla polovinu celého povrchu.

    

 

           Když bylo vše připraveno a na palubě modulu byly naloženy zásoby potravin, nástrojů, přístrojů, lékařského materiálu a dalších nutných věcí, bez nichž by se nemusel obejít, provedl přesměrování jakýchkoliv příchozích signálů a získaných dat do řídícího centra modulu. Poté navedl loď na oběžnou dráhu čtvrté planety. Nemyslel na nic, co by se týkalo jeho vzdálenější budoucnosti, a zatímco se blížil k zelenavé kouli, stále více pociťoval zvědavost mísící se s  napětím.

           Sestup atmosférou nebyl nijak zvlášť obtížný. Minimum vzdušných vírů nevychylovalo příliš modul z dráhy a chlazení fungovalo bez jediného problému. Po několika minutách stanul na čtyřech podpěrách na pevné půdě, kterou pod ním plameny trysek extrémní teplotou vysušily tak, že se v ní vytvořily hluboké trhliny. Vše, co rostlo v okruhu padesáti metrů, sežehly na uhel. Tak byla pokřtěna tato země. Země, kam dosud nevkročila lidská noha.

 

 

 

 

ČÁST II.

 

 

           Než vystoupil ven, provedl Max ještě jednou analýzu místního ovzduší a ještě jednou se přesvědčil, zda je opravdu dýchatelné. Provedl také opětovný bakteriologický rozbor a meteorologická měření. I tady byly naměřené hodnoty uspokojivé a složením byly velice podobné původnímu vzduchu na Zemi. Množství kyslíku bylo dostačující a jeho procentuální zastoupení bylo téměř shodné. Navíc nenašel ani stopy po jakýchkoliv nebezpečných látkách, produktech spalovacích procesů, odpadních plynech a dalších jedech člověku důvěrně známých. Rovněž nebyla naměřena zvýšená radioaktivita ani ultrafialové záření a při průletu atmosférou byla přístroji zjištěna silná rovnoměrná ozónová vrstva, chránící planetu před negativními vlivy z kosmu.

           Mikrobiologický průzkum také neodhalil žádné nebezpečí, ale skutečnost, že biosféra planety obsahuje viry, jež jsou pro místní rostliny a snad i živočichy přirozené, ale pro člověka smrtelné, je reálná. To, že počítač nic neodhalil, mu nemůže zaručit sto procentní jistotu. Jelikož se nachází ve vzdálené části vesmíru, existuje možnost výskytu nepředvídaných činitelů, jejichž vlastnosti mohou nějakým způsobem zkreslovat vstupní data a tím nepříznivě ovlivnit výsledky programových operací. S touto v podstatě všudypřítomnou možností je třeba počítat. V palubní databázi PROTONu, k níž má přístup i z průzkumného modulu, je sice obsaženo vše, co by mohlo být životně důležité, ale tyto informace samozřejmě nepřesahují rámec lidského vědění, které může být v této oblasti vědy nedostačující. Opatrnost je proto nasnadě.

           Překontroloval polohu a činnost stacionárních družic na oběžné dráze a nastavil frekvenci přijímače a jeho citlivost. Obě družice už byly na svých místech a byly plně funkční. Začaly sbírat data a odesílat je přímo do počítače modulu, jehož programy je okamžitě zpracovávaly a zobrazovaly na displeji. Vypadalo to, že nehrozí žádné tlakové ani teplotní výkyvy a neměly by přijít žádné srážky. Ty však už nejspíš nepřišly delší dobu. Země byla vyprahlá a satelitní snímky ukazovaly, že některá menší říční koryta zcela vyschla. Teplota dosahovala čtyřiceti stupňů celsia a vládlo absolutní bezvětří. Nebyla zjištěna žádná seizmická činnost, žádná radioaktivita, ve vzduchu žádná síra, uhlík ani nic podobného. Planeta se zdála zdravá a čistá, bez jizev a ran vzniklých vývojem technické civilizace.

           Navlékl se do ochranného oděvu s vysoce účinnou termální vrstvou udržující na těle stálou snesitelnou teplotu a s lesklým antireflexním povrchem se schopností odrážet horké sluneční paprsky. Na hlavním ovládacím pultu stiskl tlačítko a úzký vstup do modulu se skoro neznatelně zachvěl. Pak se zasunul na pravou stranu do stěny a odhalil pohled na neznámou a přece povědomou krajinu. Další tlačítko zajistilo v úrovni podlahy vysunutí malé plošinky opatřené třemi schůdky sahajícími až těsně nad terén. Brána do nového světa byla otevřena.

           Dovnitř proudilo ostré světlo a všechny předměty, které mu stály v cestě, vrhaly různě tvarované stíny. Vyhlédl ven, ale musel se hned vrátit dovnitř, protože jeho oči, navyklé na přítmí nebo umělé světlo, byly doslova napadeny ostrými paprsky a nemohl je nechat otevřené déle než zlomek vteřiny. Nasadil si proto speciální těsně přiléhající brýle, jejichž skla se vždy optimálně automaticky ztmavila podle intenzity osvětlení, a vystoupil na plošinku před vstupem. Roztáhl paže a přitom nejprve opatrně a potom zhluboka nasál vzduch do plic. Byl to krásný pocit. Tak čistý a svěží vzduch snad ještě nikdy nedýchal. Byla to nádhera.

           Očima pomalu přejížděl horizont, až stočil pohled ke kopcům táhnoucím se po jeho levém boku. Najednou se zarazil a vrátil se o kousíček zpět. Co to tam … ? Na úpatí krajního kopce jakoby se něco hýbalo. Podíval se znovu tím směrem, ale teď tam neviděl nic. Na takovou dálku a kvůli tetelícímu se horkému vzduchu nebylo možno z pozorování pouhým okem vyvodit objektivní závěry. Několik pokusů zaostřit v těchto podmínkách vzdálený předmět navíc rychle unavilo jeho zrak, začínal proto uvažovat o účinku nějaké fata morgány nebo snad přeludu. Podíval se tam však ještě jednou a opět cosi zaznamenal. Teď už byl přesvědčen, že se tam opravdu něco pohybuje. Zcela rozrušen myšlenkou, kterou podnítilo toto pozorování, se obrátil a zmizel v útrobách modulu. Ihned se zase objevil a v ruce držel digitální triedr umožňující velké zvětšení a velmi vysoké rozlišení. Přiložil ho dychtivě k očím a zamířil směrem ke kopcům.

           Pod nimi se táhl pás nízkých stromů a v jejich širokých korunách i na zemi spatřil několik desítek jakýchsi polovzpřímených primátů. Zmateně pobíhali, skákali z větve na větev a řvali, což sice neslyšel, ale zato viděl, jak otvírali tlamy a ohrnovali pysky. Zřejmě byli zděšeni jeho přistáním doprovázeným ohněm a hlukem, který zcela určitě museli zaznamenat. Dokazovaly to i jejich těkavé pohledy směrem k němu. Krajina okolo byla navíc rovinatá, posetá jen nízkými rostlinami a keři a modul odrážel množství slunečních paprsků, viditelných jistě i z mnohem větší dálky.

           Jeho očekávání bylo potvrzeno. Na planetě byl život. Z pohledu evoluce spíše teprve začínal, ale bylo pozoruhodné, že místní primitivní tvorové zapadali do scénáře historie života na Zemi. Všechno tu vypadalo jako obdoba některého z etap vývoje člověka. Je možné, že se tu odehrává něco podobného jako na Zemi před miliony až miliardami let, pomyslel si Brenski. Život už dávno vystoupil z moře a živočichové nejvyšších vývojových stupňů obývají souš. Když mu tohle proběhlo hlavou, uvědomil si něco ohromujícího. Je totiž docela možné, že jeho pobyt tady a především výzkum, by mohl hrát velmi významnou roli právě při věčné snaze pochopit a rekapitulovat historii člověka a také fauny a flóry, která ho na této dlouhé cestě doprovázela. Nápadná podoba místní biosféry s představou biosféry Země v předhistorickém období byla opravdu zarážející.

           V hlavě mu vířila spousta myšlenek. To je úžasné, říkal si, jako bych se posunul v čase. Jako by vůbec neexistovala ta nepochopitelná nepředstavitelná propast padesáti milionů světelných let. Jenomže ona existuje. Existuje, ale přesto jsem svědkem mimozemské humanoidní rasy v ranném stádiu vývoje. Pokud nedojde k nějaké kosmické katastrofě nebo brutální sebedestrukci, vzniknou tu města, státy, vyvine se průmysl, různé vědní obory, umění, ale pravděpodobně i s tím spojené zabíjení, znásilňování přírody a spousta dalších negativních záležitostí, jakými si prošlo i lidstvo. To však ještě nějakou dobu potrvá.

           Vrátil se do modulu, opatřil se výstrojí, ozbrojil se a zapečetil vchod. Pustil se do první obhlídky okolní krajiny. Cestou přejížděl okolí triedrem, dělal záznamy a kontroloval složení vzduchu. Zamířil k tlupě primátů a pak dál ke kopcům. Chtěl se pokusit nalézt primitivní přístřešky z větví, ale nebylo tam nic. Jejich domovem jsou a nejspíš ještě dlouho budou koruny stromů. Pevnou zem pod nohama začali objevovat teprve nedávno.

           Po několika hodinách cesty, když procházel průsmykem mezi dvěma kopci, se mu naskytl pohled na otevřenou krajinu. Z této výšky a za pomoci triedru měl velkou nížinu před sebou jako na dlani. Její plocha byla protkaná sítí říčních koryt, jež však byla v tomto úděsném horku téměř vyschlá. V jižní části nížiny se rozkládaly pomalu vysychající bažiny a rašeliniště a nad nimi poletoval obrovský hmyz připomínající vážky. Max měl chvílemi pocit, že zvuk jejich mohutných křídel doléhá až nahoru k místu, které se na chvíli změnilo v pozorovatelnu. Krčil se za povaleným kmenem a sledoval toto představení. Ve střední části se pásla stáda pakoní, srstnatých nosorožců a antilop a na severu se v nízkém listnatém řídkém lese pohybovalo několik tlup primátů. Nad celou krajinou se neslo řehtání, skřehotání, syčení a krákání ptáků, jejichž hejna přelétávala nad tím vším, hledajíce potravu.

           Bylo to jako ve filmu, ale na to to bylo až příliš realistické. Snažil se skoro nedýchat, aby neporušil tu bezstarostnou idylu. Měl pocit, že když se pohne, všechno zmizí. Na sousední planině, místě přistání, neviděl nic. Všechna fauna se asi ve strachu rozutekla, ale tady život přímo bujel …

    

 

           Max Brenski se tedy, aniž věděl jak, dostal do světa, jehož biologický potenciál byl nemalý a pro příští věky jistě chystal ještě mnoho zajímavého. Na něm teď bylo, aby toho patřičně využil. Začal se tedy zabývat výzkumem zdejších životních podmínek a života samotného, a to v takovém rozsahu a do takové hloubky, jak jen to bylo možné. Pokračoval v podnikání výprav do všech směrů a sbíral vzorky a data a krmil jimi paměť palubního počítače a mrazící boxy laboratoře. Bádal, zkoumal, analyzoval a dny a týdny utíkaly …

 

 

           Jednou se dostal od svého stanoviště obzvlášť daleko a narazil na něco opravdu zvláštního. Na něco, co tam absolutně nepatřilo. Na rozlehlém vyvýšeném místě objevil velkolepou kamennou stavbu s hrubým šedivým povrchem, tyčící se do výše alespoň dvě stě padesáti metrů. Nikde nebyl vidět žádný znak, písmo, ani žádný otvor. Dokonce ani spáry nebo něco co by naznačovalo rozhraní jednotlivých dílců, jakoby snad byl použit jeden jediný gigantický kus materiálu. Ve spodní třetině výšky vybíhaly čtyři vodorovné prvky navazující na další svislé konstrukce, takže stavba byla tvořena velkou střední a čtyřmi menšími postraními věžemi a svým tvarem proto vzdáleně připomínala gotickou architekturu. Umístění na holé vyvýšenině v otevřené krajině bylo zcela očividně úmyslné. Stavbu bylo vidět z velké dálky a působila velkolepě. Bylo to nanejvýš podivné, protože pokud mohl tvrdit, na planetě neexistovala v tu dobu žádná forma života, která by dokázala něco takového postavit. Vzhledem ke tvaru a velikosti mohl s naprostou jistotou vyloučit náhodné obroušení skály povětrnostními vlivy a rovněž působení nějakých mikroorganismů, i když myšlenka to byla zajímavá. Existovaly tedy dvě možnosti. Za prvé byl tento objekt byl postaven nějakou civilizací, jež už dávno zmizela z povrchu planety. Argumentem mluvícím proti této variantě by mohl být fakt, že dosud nenalezl jakýkoli i sebemenší pozůstatek této civilizace. Za druhé by tento objekt mohl teoreticky postavit někdo, kdo z této planety vůbec nepochází ani nepocházel! Nabádá k tomu skutečnost, že použitý neznámý stavební materiál, se na planetě nejspíš nevyskytuje.

           Vybavil se světlem, paralyzátorem, ručními dozimetry, záznamovým zařízením s několika krystaly, ocelovým lanem, skobami a ještě několika drobnostmi, jejichž použití by mohlo být nutností a přistoupil k tvrdé studené stěně. Začal objekt obcházet a hledat vchod. Už to zabralo skoro dvacet minut. Při výšce kolem dvě stě padesáti metrů činil obvod něco kolem čtrnácti set padesáti metrů a chůzi ztěžoval terén, jehož členitost byla v šířce něco kolem deseti metrů kolem celého obvodu značně složitá. Vchod, otvor napolo zasypaný pískem a balvany, byl tak malý, že se musel dovnitř plazit po zemi. Čtvercová místnost uvnitř měla strop v dostatečné výšce, takže tu mohl stát vzpřímeně, ale jeho půdorysná plocha stačila sotva na dva kroky. Zdi tu byly holé a měly stejnou barvu jako z venku. Žádné písmo ani kresby. Jen v protější stěně další otvor.

           Protáhl se jím a sestoupil po několika schodech dolů. Ocitl se v malé chodbičce s nízkým stropem dlouhé něco kolem sto metrů. Opět žádné nápisy ani cokoliv jiného. Jen holé hrubé zdi. Bylo zde už více vlhkosti a také větší chlad. Na chvíli zalitoval, že si nevzal termokombinézu, ale už se nedalo nic dělat, vracet se pro ni nebude. Postupoval pomalu kupředu s naplno rozsvíceným světlem. Jeho namodralá záře zalévala chodbu a nebojácně zaháněla tmu. Vždy po několika krocích měřil složení vzduchu, radioaktivitu, prováděl mikrobiologický rozbor, měřil tlak, teplotu, výšku a pomocí sond a navigátoru sledoval svou polohu. Snažil se přijít na cokoliv, i nejmenší drobnost může znamenat hodně.

           Tak došel až na konec chodby, kde se rozvětvovala do čtyř směrů. Rozcestí se nacházelo ve středu půdorysu a všechna ramena opět klesala. Pomocí navigátoru zjistil, že se každá z nich ubírá směrem k jednomu ze svislých samostatných vnějších věží spojených s hlavní lodí, jak nazval středovou část na základě podobnosti s gotickými katedrálami, pomocí šikmých prvků. Její tvar však připomínal spíše raketu, kosmickou loď. Ale bylo to vůbec možné? Zatím bylo na odpovědi příliš brzo.

           Rozhodl se postupovat zprava doleva a projít postupně všechny větvě. Sestoupil několik dalších stupňů a pokračoval dál. Chodba měla rovnou podlahu, vedla přímo a byla skoro dvakrát delší než předchozí, vedoucí na rozcestí. Z toho logicky vyplývala skutečnost, že už by měl být mimo obrys hlavní lodě, což se také záhy potvrdilo pohledem na miniobrazovku navigátoru. Nacházel se přímo pod jednou z menších věží. Na konci chodby však nebylo nic. Byla slepá. Položil světlo a začal ohledávat koncovou stěnu. Nikde ale nebyla nejmenší škvíra a ani ultrazvuk a rentgen neprozrazovaly nějaký prostor na druhé straně. Vypadalo to, že tam prostě končí, ale těžko si představit důvod stavby úplně zbytečné nikam nevedoucí chodby. Mohl se pokusit stěnu odstřelit, ale nemělo smysl ničit něco, co tu stálo už bezpochyby stovky let, když přece neměl žádnou jistotu, že za tím něco je. A kdyby bylo, mohl by to znehodnotit a to nechtěl. Navíc se ten zvláštní materiál zdál být opravdu extrémně tvrdý a není jisté, jestli by se svou trhavinou vůbec obstál. Nezbývá, než zkusit štěstí v ostatních třech větvích. Pak se uvidí.

           Stejná situace se však opakovala ještě třikrát. Každá z ostatních tří chodeb měla naprosto stejné parametry. Délku, výšku, šířku, stejnou hloubku, všechny byly slepé a všechny směřovaly pod jednu ze čtyř vedlejších lodí.

           Stále byl na začátku. Tajemství zůstalo ukryto, ale on si byl jist, že nějaké existuje. Nevěřil, že by někdo postavil něco takového a neměl k tomu žádný důvod. Stavět takové monstrum jen z pouhého rozmaru? To nepřichází v úvahu. Ten, kdo to postavil, kdo k tomu měl prostředky, musel být dost inteligentní na to, aby to dělal s nějakým záměrem. Důvod prostě existoval. Šlo jen o to ho najít, ale možná, že toho prostě jenom nebyl hoden. Nebyl tím, komu mělo být tajemství odhaleno. Z jistého pohledu byl na této planetě vlastně vetřelcem. Pokud tam opravdu něco bylo ukryto a on o tom nepochyboval, pak by to mělo spíše náležet …, ale komu? Opicím? Obřím vážkám?

           Vrátil se na rozcestí, ale porážku přijmout nehodlal. Ještě ne. Hodnou chvíli stál pod schody jedné z chodeb a přemítal. Najednou pocítil potřebu se nějak protáhnout. Nohy měl ztuhlé a ruce zkřehlé. Až teď si teprve začal plně uvědomovat zimu, která tu panovala. Odložil vybavení i světlo a protáhl si paže, krk, záda, promnul si ruce i obličej a udělal několik rychlých dřepů, aby si trochu prokrvil kůži a zahřál se. Potom přistoupil blíže ke schodům a natáhl jednu nohu před sebe na schod, jež byl vzhledem k jeho postavě v optimální výšce. Prověsil se a protáhnul si ještě třísla a lýtka. To samé chtěl udělat i na druhou stranu a aby se zahřál, vyměnil nohy s výskokem. Udělal to ale příliš rychle a nemotorně, takže se přitom trochu naklonil na stranu a jakmile se dotkl schodu, noha se mu na hraně smýkla a on padal na pravou stranu. Naštěstí byla v blízkosti stěna, což zabránilo pádu na tvrdou zem.

           Když nabral opět rovnováhu a zrak mu padl na schodiště, nestačil se divit. Stupeň, o něhož se v rychlosti opřel, se se skřípěním pomaličku zasouval pod následující stupeň, až pod ním zmizel úplně. Hned poté se odněkud z černé tmy ozval podobný zvuk, ale trval o něco déle a byl hlasitější.

           Několik sekund stál na místě ohromen tím, co uviděl. Tak přece jen …, pomyslel si. Možná se někde otevřel nějaký další vchod nebo snad některá ze slepých chodeb, čemuž by napovídal zvuk následující po náhodném zatlačení schodu dozadu a pak do strany. Nedokázal si uvědomit, odkud zvuk šel. Způsobil totiž v prázdných prostorách dezorientující a matoucí ozvěny. Plný očekávání se proto bez rozmýšlení rozběhl do jedné z chodeb, ale na jejím druhém konci zjistil, že je pořád uzavřena toutéž stěnou. Chtěl se vrátit nazpět, když tu si v periferní zóně oka všiml něčeho na stropě. Podíval se tam a ke svému velkému překvapení zjistil, že je ve stropě díra čtvercového průřezu. Byl si jist, že tam před tím nebyla, byl by si jí všiml. To musí být ono, uvažoval, přičemž zvedal světlo nad hlavu. Modrá záře „dopadla“ na další strop, nic jiného vidět nebylo.

           Rozmotal ocelové lano a na zemi přímo pod otvorem instaloval vystřelovací zařízení. Stiskl tlačítko a odstoupil. Ručně lano vystřelit nemohl, protože kalená diamantová hlavice s příměsí titanu té největší tvrdosti, jaké bylo možno dosáhnout je vystřelena takovou rychlostí, že zpětná vazba by mu rozdrtila hrudník. Po kratičké odezvě bylo lano vystřeleno a ozval se hvizd letící hlavice, jehož intenzita byla na samém prahu slyšitelnosti. Teď se však teprve přesvědčil o pevnostních vlastnostech stavebního materiálu použitého zde neznámými staviteli. Vzhledem k tvrdosti hlavice a rychlosti jejího vystřelení, musel být tvrdší než jakákoli jiná hmota používaná člověkem. Lanová koncovka se s ohlušující ránou odrazila od stropu a dopadla někam na horní podlahu. Tohle tedy nečekal. Chytil lano visící z okraje otvoru a stáhl ho shora i s hlavicí. Obracel ji v ruce a znovu ho ohromil úžas, když viděl, jak je zkroucená a pro příště už nepoužitelná. Nahradil ji ocelovým hákem. Pochyboval sice, že by se zachytil, ale pokusil se. Hodil jednou, dvakrát, ale hák vždy sklouzl z okraje a spadl dolů. Potřetí hodil větší silou, aby se mohl hák zachytit ve větší vzdálenosti od okraje otvoru. Povedlo se. Lano zůstalo viset a nepohnulo se ani po opakovaném trhnutí.

           Když byl nahoře, posvítil si nejprve nad sebe a podíval se zhruba do místa, kam vystřelil hlavici. Nenašel však sebemenší stopu mechanického poškození. Žádný vryp, žádná rýha. Ani škrábnutí. Zakroutil hlavou při představě opracovávání tak nesmírně tvrdého pevného a těžkého materiálu a rozhlížel se kolem. Zde už nebyly stěny tak holé jako dole. Všechny byly nepravidelně pokryty nějakými různě tvarovanými výstupky odlišných velikostí. Byla tu místa prázdná a místa s proměnlivou hustotou členitostí. Za jednu takovou se zachytil hák a pevně se do ní zaklesl.

           Světlo dopadající na tyto plastické stěny vytvářelo bizarní stíny a tvary a působilo zvláštním dojmem. Teď, při pozornějším ohledání, začínal mít pocit, že jednotlivé prvky nejsou rozesety tak úplně náhodně. Když se zaměřil na nějakou menší část, zdálo se mu, že v ní vidí nějaký systém, ale nedokázal ho přesně identifikovat a ohraničit tak, aby ho při opětovném pohledu na to samé místo dokázal opět lokalizovat. Ale když se podíval na velkou část, při největším možném úhlu pohledu od protější stěny, měl zase pocit, že je to jen zmatek. Ovšem neméně působivý. Byl to jakýsi řád v chaosu. Přesto, že to bylo šedé a ponuré, bylo to velkolepé. Dost možná, že se mu naskytl pohled na nějaké velmi zvláštní umění. Xenoumění, které dokáže vyvolat pocity naprosto nevšední a nezaměnitelné. Na chvíli úplně zapomněl, kde je. Pohyboval světlem a pozoroval vytvářené efekty. Jeho smysly byly ve stavu vytržení.

           Konečně se vzpamatoval a všiml si malého otvoru uprostřed jedné ze stěn. Černala se za ním další chodba, a tak se do ní pustil.

           Vedla jakoby zpět, takže malá čtvercová místnost, v níž se ocitl poté, co skrz ni prošel, byla vlastně nad rozcestím chodeb uprostřed půdorysu středové věže. Mohl se o tom přesvědčit pomocí přístroje. Orientační smysl ho tentokrát nezklamal.

           Z ní vedly opět další tři chodby s holými a rovnými stěnami a za nimi se nacházely opět místnosti s jedinečnou plastickou výzdobou i stejným čtvercovým otvorem v podlaze. Horní čtveřice chodeb probíhala tedy přesně nad spodní čtveřicí. Mechanismus náhodně spuštěný pomocí schodu pravděpodobně otevřel čtyři otvory najednou, což byl důvod znemožňující určení směru přicházejícího zvuku odsunujících se stropních desek. Také ho napadlo, že vzhledem k tomu, že se nachází v nitru obrovského kamene, je tu vzduch až nepřirozeně čistý a dobře dýchatelný. Žádná zatuchlina ani plíseň, jak by se dalo čekat.

           Toto si však uvědomil a vydedukoval až později, protože jeho pozornost zaměstnalo ve chvíli, kdy sem vkročil, něco jiného. Uprostřed totiž leželo masivní křeslo. Ano, opravdu to bylo křeslo. Spočívalo na podlaze ve vodorovné poloze, očividně ze stejného materiálu jako všechno okolo. Nepochyboval o tom, že v této monumentální stavbě má úplně všechno svůj význam. Když se dostal až sem, nemůže couvnout. Sám sobě by to vyčítal a to křeslo bylo výzvou. Netušil sice, co se stane, když si na něj sedne, ale byl odhodlán to zkusit.

           Přistoupil blíže a pomalu si do něj „sedal“. Cítil, jak mu pulzuje krční tepna a od samého rozčílení se mu sevřel žaludek. Když dosedl a opřel si hlavu a ruce, instinktivně zavřel oči a pevně sevřel rty. Čekal. Nestalo se ale vůbec nic. Dál bylo všude ticho, tma a zima. Křeslo bylo nepohodlné a těsné. Připadal si jako v raketě před startem, tváří k obloze a nekonečným prostorám vesmíru.

           Pak ale ucítil na opěrce levé ruky, která byla vytvarována pro pět prstů, v místě ukazováčku nějaký malý výstupek. Bez váhání ho stiskl.

           V tom okamžiku se něco stalo. Uslyšel sérii různých zvuků a ucítil lehounké chvění. Potom se se známým skřípavým zvukem začal pomalu odsouvat strop. Díval se před sebe a přivíral přitom oči z obavy, že mu do nich něco spadne. V místnosti se ale nezvířilo nejmenší zrnko prachu. Vzduch byl stále stejně čistý.

           Deska se odsunula a odkryla jakousi zrcadlovou plochu. Viděl sám sebe, jak sedí v křesle jako na kamenném trůnu. Pak se plocha zavlnila a zalila místnost bílým světlem. Natáhl proto ruku a vypnul svůj světelný zdroj. Prostor naplňovalo tiché bzučení, připomínající zvuk elektronického přístroje. Plocha zčernala, ale přitom pořád uvolňovala bílé světlo. V tom se na ní začaly objevovat nějaké znaky a po chvíli zaplnily celou obrazovku. Bylo to nějaké písmo. Neznal ho a přesto mu připomínalo několik jazyků, jakými se mluví v odlehlejších částech Spojených kolonií. Vypadalo to jako jejich směs obohacená o další prvky, složitá a obsahující znaky neexistující v žádném z těchto jazyků. Poprvé si vzpomněl na mikrokrystaly a pomocí záznamového zařízení na jeden z nich celý text zaznamenal. Ten po chvíli zmizel a přes celou obrazovku se objevil kruh.

           V tom okamžiku začal pociťovat únavu. Zpočátku slabě, ale po pár sekundách už nemohl udržet víčka otevřená. Celým tělem mu projížděly vlny blaha a štěstí. Byl tak těžce, ale příjemně unaven, že nedokázal odolat. Stačil se jen podívat na displej chronometru a usnul osvobozujícím spánkem.

 

 

           Když se probudil, zkontroloval hned čas. Spal asi dvacet minut. Ale opravdu spal? Možná to nebyl spánek v pravém slova smyslu. Přišel tak náhle a nebyl po něm unavený ani svěží. Cítil se úplně stejně jako předtím. Co to mělo znamenat? Jak to, že tak rychle podlehl únavě? Z ničeho nic a navíc v takové situaci?

           Kruh na obrazovce se mezitím změnil na čáru a ozval se opět ten skřípavý zvuk přinášený všemi čtyřmi chodbami současně. Obrazovka se zavlnila a proměnila se zpět v zrcadlovou plochu. Stropní deska se začala pomalu zasouvat do původní polohy a místnost zalila naprostá tma.

           Nevěděl, co si o tom má myslet, ale zvuk mohl něco napovědět. Rozsvítil světlo a posbíral svou výstroj. Proběhl chodbou do místnosti s plastikou, v níž nechal viset ocelové lano, sešplhal po něm dolů otvorem v podlaze a utíkal na slepý konec chodby. V posledním úseku mohl spatřit záblesky. Svit jeho světelného zdroje se od něčeho odrážel. Od něčeho s lesklejším a hladším povrchem než byl povrch všudypřítomného kamene. A opravdu. Koncová stěna byla odsunuta a za ní …, to snad, to není možné! Nevěřil svým očím. Před ním byly dveře z nějaké neidentifikovatelné slitiny kovu a uprostřed nich byla vytvarována rozevřená dlaň s pěti prsty. Neváhal přiložit pravou ruku. Dveře se před ním rozestoupily a on pochopil účel menších věží tedy vedlejších lodí. Každá z nich plnila funkci šachty. Ano, byla to kabina výtahu.

           Po několika sekundách jízdy výtah zastavil a dveře se otevřely. Před ním byla další chodba, která stoupala šikmo vzhůru. Spojovala hlavní loď s vedlejší. Prošel jí a ocitl se v dosud největší čtvercové místnosti, tentokrát však se zkosenými rohy. A právě z nich ústily do sálu spojovací chodby.

           Stěny sálu byly opět velkolepě vyzdobené. Podobně jako dole. Tady však měla plastika opačný efekt. Při pohledu z blízka na omezenou část se jevily výstupky a výčnělky jako neuspořádané a nesmyslné, ovšem při opětovném zachování působivosti a efektivnosti. Ale při pohledu na velký úsek nacházel v té členitosti uspořádané struktury, jež nebylo možno opakovaně nalézat. Tady to byl oproti spodní výzdobě naopak chaos v řádu. Zase to omámilo jeho smysly, zase nějakou dobu prohlížel toto dílo a pohybem světla vytvářel různé efekty.

           Udělal několik záznamů.

           Ve středu místnosti byl další výtah, jehož šachta byla umístěna v masivním sloupu, opatřeném dveřmi na všech čtyřech stranách. Ty se po přiložení dlaně rozevřely do stran a zasunuly do rohů, takže vlastně vznikly čtyři menší sloupy půdorysného tvaru L, mezi nimiž byla podlaha výtahové kabiny. Nastoupil.

           Výtah zastavil a výškoměr ukazoval dvě stě čtyřicet šest a půl metru nad terénem. Dveře se otevřely a on vstoupil do malého prostoru, v němž se mohl stěží otočit. Přímo před ním byla v kamenné stěně nějaká malá dvířka ze stejného materiálu jako výtah. Byla vsazena za líc stěny a na jejím povrchu byly vytvarovány dlaně. Na levé straně bylo místo pro pravou ruku a na pravé straně pro levou. Zkřížil ruce a přiložil je tam.

           Dvířka se otevřela a odhalila malou dutinu. Přiblížil k ní světlo, aby rozehnal tmu, která uvnitř panovala a ve spodní ploše spatřil kruhový otvor, do něhož byla vsazena vložka z měkkého materiálu opět neznámého původu. V ní spočívalo kovové pouzdro tvaru komolého kužele obráceného větší podstavou vzhůru. Opatrně jej vyňal a na světle pomalu obracel v ruce. Pak se dotkl nepatrného výstupku na užším konci a opačné dno odskočilo. Vypadl z něj miniaturní předmět. Byl to krystal, pravděpodobně záznamový čip. Měl ale komplikovanější a složitější strukturou než lidmi běžně používané krystaly. Tohle musí být ono! To je tajemství, jež tato kamenná hora skrývá! Důvod její existence. Byl to tedy dokonalý trezor, který svůj poklad uchová věky.

    

 

           Let uběhl rychle. Měl opravdu o čem přemýšlet a navíc byl zaměstnán ovládáním modulu a plným provázáním jeho řídícího systému s centrálním počítačem PROTONu. Bylo třeba „oživit“ loď.

 

 

           Nebyl na palubě ani deset minut, když se od radarového pultu ozval varovný tón a rozsvítilo se červené světlo. Vzápětí se na obrazovce lokátoru z ničeho nic objevil bod. Slabě zablikal a ustálil se. Nepohnul se však z místa ani o milimetr a setrvával pevně ve své poloze snad jen pár stovek metrů od jeho lodi. Loď!?, blesklo mu hlavou. Ale to není možné! Nemohla by se objevit tak náhle! Přístroje by ji musely zaregistrovat už dávno! Než ale stačil cokoliv podniknout, zachytil radarový systém po několika sekundách rádiové signály na vlnách běžně používaných kosmickými loděmi většiny výzkumných a obchodních společností. Otevřel komunikační kanál a s mírným napětím očekával, co se bude dít. Okamžik bylo slyšet slabý statický šum, který pak přerušil klidný ženský hlas: „SCAURIA volá PROTON, SCAURIA volá PROTON, ozvěte se!“

 

 

 

ČÁST III.

 

 

 

           Lidský hlas a slova pronesená v rodném jazyce ho opravdu překvapila a zaskočila. Zůstal stát jako opařený a nevydal ze sebe ani hlásku. Znovu se ozvalo: „SCAURIA volá PROTON, SCAURIA volá PROTON! Tady navigátor Miria Shan, Maxi Brenski, ozvěte se!“

           Konečně se naklonil k mikrofonu, zmáčkl tlačítko a řekl: „Tady Max Brenski, slyším vás. Kdo jste?“

           „Jsme záchranný tým.“

           „Záchranný tým?“

           „Ano.“

           „Jak jste se sem dostali?“

           „Všechno se dovíte. Nemějte obavy.“

           „Ale …!“

           „Mějte strpení. Pomocí mini modulu se přemístíme na palubu PROTONu. Za dvacet minut se znovu ohlásíme a budeme vás potřebovat u přetlakové komory.“

           „Dobře, …“

           Chtěl ještě něco říct, ale to už bylo spojení ukončeno a komunikační kanál uzavřen. Podíval se na časový displej. Co se má stát, to se stane. Nezbylo mu nic jiného, než čekat a doufat, že mu nečekaná návštěva podá důkladné a logické vysvětlení. V každém případě tomu nerozuměl. Skutečnost, že slyšel lidský hlas a navíc ve svém rodném jazyce, působila sice na jeho duši jako balzám, ale to nemohlo zabránit jeho opětovnému soustředění na problém přetrvávající už několik týdnů. Při průzkumu planety byl neustále něčím zaměstnán a touha po poznání ho hnala dopředu a pomáhala mu zapomenout. Uvědomoval si samozřejmě, že ignorováním se jeho situace nezmění, ale absolutně netušil, jak z toho ven. Chvílemi doufal, že je to jenom sen, z něhož se už brzy probudí a chvílemi propadal depresím a panice. To, co se dělo, si zkrátka nedokázal vysvětlit. A teď snad přišla chvíle, kdy věci přijde na kloub. Minimálně otázka zdolání padesáti milionů světelných let by měla být zodpovězena, protože jeho zachránci nejspíš použili stejný způsob jako před nedávnem on. Kdyby nešlo o takové absurdní číslo, zdál by se jedinou možností umělý spánek, což by podporovala skutečnost, že vše začalo probuzením v hibernační sekci. Posádka lodi SCAURIA ale nejevila žádné známky posthibernačního traumatu. Alespoň podle hlasu nic znát nebylo. Byl pevný a rozhodný, nezakolísal ani neselhal, jak by se dalo očekávat. Navíc začala vysílat ihned a to všechno nasvědčovalo tomu, že věděli, kde jsou a co dělají. Přístroje by museli SCAURII zaznamenat snad ještě před tím, než sestoupil na povrch planety. Vlastně už by měli o blížící se lodi podat zprávu hned po jeho probuzení v hibernační sekci, pokud tedy nejde o nějakou závažnou poruchu některého podsystému, systému nebo dokonce celého centrálního počítače. V prvních dvou případech by měla být závada ostatními fungujícími okruhy detekována a lokalizována. To se ale nestalo.

           Sedl si k navigačnímu pultu a vyhledal jejich loď. Zaměřil na ni kamery, značně přiblížil a zaostřil. Obraz převedl na hlavní obrazovku. Hledáčkem jezdil po celém trupu a pozorně si ji prohlížel. Na menší vedlejší obrazovce po očku sledoval objevující se informace, jež byly k dispozici poté, co se PROTONův centrální počítač propojil s jejich a získal od něj identifikační data. Byla to běžná menší průzkumná loď druhé třídy stejně jako ta jeho. Měla dokonce i podobný tvar a nesla téže logo s nápisem INCO (Interplanetární korporace pro výzkum kosmu). V jádru navigačního systému a lokalizačního podsystému centrálního počítače na SCAURII objevil počítač nesrovnalosti týkající se přímo pohonu lodi. Motory i trysky vypadaly na první pohled normálně ale jaderný reaktor a fotonásobiče nebyly vůbec nalezeny a zásoby štěpného materiálu rovněž ne. Místo toho se zde nacházelo zcela neznámé zařízení o skoro polovičním objemu i hmotnosti. Přídavné a manévrovací motory a trysky byly na svých místech a jejich vlastnosti nevykazovaly žádné rozdíly.

           Opřel se v pohodlném křesle a zaklonil hlavu. Zíral do stropu řídící sekce a přemýšlel o tom, co se právě dověděl. „Co má tohle znamenat?“ zeptal se polohlasně sám sebe a přitom se škrábal za uchem. „Jak se taková loď může vůbec někam dostat?“ To je nesmysl. Všiml si, že mini modul se právě oddělil od své mateřské lodi. Objektivy extrémně citlivých kamer teď zaměřil na něj a sledoval, jak se postupně zvětšuje. Každou chvíli se posádka přihlásí a požádá o povolení k přistání. Přesunul se k radarovému pultu a přepnul výstup příchozích signálů do externích reproduktorů. Na vyztužený kruhový límec své kombinézy si připevnil malý bezdrátový mikrofon a přešel k hlavnímu panelu, odkud se ovládají všechny mechanické části lodi. Jen co dosedl, ozval se Miriin hlas. Rychle se podíval na časový displej. Uběhlo přesně dvacet minut.

           Posádka mini modulu byla dvojčlenná. Oba dva, muž i žena, si odblokovali jištění svých přileb a téměř současně si je už tolikrát opakovanými pohyby zvedli nad hlavu. Kývli na něho a odložili je. Pak se s jeho pomocí vysoukali ze skafandrů a následovali ho do řídící sekce.

           Když zaujali nabízená místa, nikomu se nechtělo do hovoru, přestože obě strany hořely zvědavostí. Posádka SCAURIE byla zvědavá, jak Max Brenski prožil celou dobu v této končině vesmíru a také jak zareaguje, až mu sdělí pravdu, čehož se na druhou stranu obávali. On zase proto, že se nemohl dočkat až mu bude odhalen pravý původ celého koloběhu událostí posledních týdnů, ale snažil se zachovat si důstojnost a ledový klid. Mlčení, jež oboustranný neurčitý strach z možného psychického šoku jen podporovalo, proto nebralo konce.

           Ve chvíli, kdy už bylo ticho k nevydržení, bylo konečně přerušeno. Jako první promluvil muž.

           „Jsem kapitán Douglas Valley a tohle je navigátor Miria Shan.“ řekl a přitom ukázal na svou kolegyni, která se skoro neznatelně usmála. Nečekal na odpověď a pokračoval: „Víme, že máte v hlavě spoustu otázek, na něž marně hledáte odpovědi a naší náhlou přítomností se jejich počet jistě ještě zvýšil. Jsme tady ale proto, abychom vám je všechny zodpověděli.“ Odmlčel se a sledoval účinek svých slov.

           „V to doufám. Jsem Max Brenski, ale to pro vás není nic nového, že?“ pokusil se o úsměv a podal kapitánovi ruku.

           „Není.“ souhlasil Valley, „Naším úkolem je odstranit vaši dezorientaci a vnést pořádek do chaosu ve vašich myšlenkách. Před námi jsou záležitosti, jež musíme probrat a vysvětlit.“

           „To nepochybně. Ale než začnete, musím vás v něčem ujistit.“ Odmlčel se, aby si v hlavě alespoň trochu uspořádal, co chtěl vlastně říct. Přitom se snažil vypadat klidně.

           „Podívejte,“ pokračoval, „já opravdu nevím, co za tím vším stojí a nejde mi to do hlavy. Procitl jsem v hibernační sekci, ale centrální počítač označil mou polohu jako planetární soustava hvězdy okrajové oblasti galaxie NGC 4594. Galaxie Sombrero. Znamenalo by to, že jsem absolvoval hibernaci, jež by trvala tak dlouho, že o ní ani nemělo cenu přemýšlet. Byl to proto samozřejmě holý nesmysl. Nedokázal jsem si ale představit, jak jinak …, po probuzení jsem se cítil, jako bych opravdu cestoval velmi dlouhou dobu …“

           „Přiznáme se,“ vložila se do hovoru teď už i Miria, „že jsme u vás očekávali daleko horší psychický stav a také různé paměťové dysfunkce. Vypadáte ale daleko zdravěji. Z toho vyvozuji, že jste chtěl asi říct, že jste celkem v pořádku. Není nutné mluvit s vámi jako s pacientem.“

           „Ano, něco takového. Děkuji. Ze začátku mi nebylo zrovna nejlépe. Těžko se mi teď vyjadřuje, co jsem cítil. Myšlenky mi drásaly nervy. Byly protichůdné, sebezničující, zároveň však osvobozující. Mé duševní rozpoložení nikdy nevypadalo hůř!“ udělal dramatickou pauzu, při níž nabral dech a pokračoval, „Neměl jsem žádný záchytný bod. Zmítal jsem se v šílených myšlenkách. Napadaly mě scénáře kosmických katastrof, jejichž následkem byl zánik života ve Sluneční soustavě a útěk několika málo lodí do otevřeného vesmíru. Na základě toho se mi v hlavě rozvíjely další myšlenky vyvolávající paranoiu a deprese. Pokud tomu bylo opravdu tak, říkal jsem si, pak je možné, že se nikdo jiný nezachránil a to by znamenalo, že jsem poslední jedinec lidského druhu. Když mě to poprvé napadlo, jen jsem se tomu zasmál, ale vzápětí na mě dosedla tato myšlenka celou svou tíhou. Bylo by to stejně tragické jako směšné. Bylo by to šílené. Nechtěl jsem si něco takového vůbec připustit, ale stejně jsem s tím jakoby počítal a snažil se s tím vyrovnat. Jakákoliv jistota, i když nepřináší žádnou naději, je totiž pořád lepší než absolutní nevědomost. A co se týče paměti, jak vidíte, kompletní není.“

           „Vzhledem k dané situaci bylo vaše chování naprosto oprávněné a přiměřené.“ reagovala Miria, „Něco takového jsme u vás předpokládali. Dokonce musím říct, že jste to zvládl docela dobře. V takové situaci by už jiný pomýšlel na sebevraždu. Ve vaší paměti tedy nezůstaly zachovány informace z předchozí doby?“

           Max pocítil jakési uspokojení. Teď se s někým konečně může podělit o své zážitky a útrapy. Konečně to z něho spadne. Trvalé vnitřní napětí a psychický tlak ho doprovázel po celou dobu a ovlivňoval ho, i když si to zrovna neuvědomoval.

           „Ne.“ odpověděl, „Nedokážu si vybavit nic, co předcházelo letu. Není to celková amnézie, svůj život, dětství, rodinu, kosmické výpravy, všechno si pamatuji, ale důvod cesty a okolnosti ne. Byla to další skutečnost podporující domněnku dlouhého, velmi dlouhého spánku.“ usmál se, „Ale jak vidím, vy jste v pořádku. Nevypadáte, že byste podstupovali …“

           „Máte pravdu,“ skočil mu do řeči kapitán, „nepodstupovali. Skutečnost je poněkud jiná.“

           „Ano, vaše odůvodnění určitého stupně amnézie je mylné. Tento důsledek má jinou příčinu.“ přizvukovala mu Miria a nepravidelně přitom odhalovala svoje rovné krásně bílé zuby.     

           Douglas pokračoval: „Stal jste se obětí chyb vzniklých neuvážeností a neopatrností. Nikoliv však vašich. Vaše částečná ztráta paměti je jeden z několika následků tohoto incidentu. Udělali jsme chybu. Ne vy nebo my,“ přičemž se otočil na Miriu, „ale my jako lidstvo. Svou roli tu sehrály některé lidské vlastnosti, jež můžeme obecně nazvat lidským faktorem. Ano, udělali jsme chybu, jako už v minulosti mnohokrát, ale myslím, a vy sám mi dáte za pravdu, že to za to stálo. Jistě, oběť jste sice přinesl vy, cíle jsme však přece jen dosáhli. A nakonec i beze ztrát na lidských životech.“

           Max Brenski byl zmaten. Alespoň prozatím úmyslně zatajil existenci živé planety, ačkoliv to v podstatě mohl být teoretický cíl cesty. Ovšem pokud by pominul dost pádné protiargumenty, což rozhodně nebylo možné. Rozhodl se, že počká, co se z toho vyklube. Teď …? Tak že by přece jen? Tohle nikam nevede. Nejen, že nedostal žádnou uspokojivou informaci, ale naopak se do problému ponořil ještě víc.

           „Obětí čeho? Jakou chybu? Já vám nerozumím! Nemohu vám přece přizvukovat, když absolutně nevím, o čem mluvíte!“ Očima střídavě těkal z jednoho na druhého a dával tak opět najevo pomalu vzrůstající neklid a nervozitu.

           „Jen klid.“ Řekla Miria, „Omluvte kapitána. Má ve zvyku mluvit v hádankách. Je čas přejít k jádru věci. Šlo o experiment, jehož …“

           „Experiment?“

           „Ano. Experiment, jehož pozitivní výsledek by znamenal revoluci nevídaných rozměrů především v kosmonautice a astronomii a otevřel by lidstvu cestu vedoucí snad až k hranicím poznání samé podstaty vesmíru. Přiznávám, zní to poněkud přehnaně, ale objev je to dozajista největší za celou historii lidstva! Vy jste byl vzhledem ke svým zkušenostem vybrán ze širokého okruhu lidí a posléze jste přijal a potvrdil svou účast na tomto projektu.“

           Tady udělala kratičkou pauzu, aby dala najevo, že teď přijde to hlavní. Přitom si prohrábla své dlouhé tmavě hnědé vlasy, což na Maxe udělalo jistý dojem a pokračovala: „Účelem byl první pokus vycházející z předchozích složitých a dlouhodobých výzkumů, ve kterých se slučovala řada velmi důležitých odvětví vědy a vědních oborů. Kosmická loď druhé třídy PROTON měla účelně narušit strukturu prostoročasu a podniknout tak první mimoúrovňový let v rámci Sluneční soustavy. Laicky řečeno: na jednom místě zmizet a na jiném se objevit. Jde tedy o, v minulosti tolik diskutovaný, …“

           „… hyperpohon.“ dokončil za ni větu Max Brenski s náznakem pochopení v očích.

           „Přesně tak. Jakékoliv místo v kosmu by bylo možno popsat čtyřmi souřadnicemi. První tři udávají polohu a čtvrtou souřadnicí je čas. Při přesunu hmotného bodu z místa na místo dojde obecně k určité změně všech čtyř souřadnic. V případě časoprostorového skoku není na přesun zapotřebí žádného času a změní se tedy jen první tři souřadnice. Čtvrtá zůstane zachována.“

           „Teď už je vám jasné,“ promluvil opět Douglas, „že o hibernaci není řeč. Je však nutno zdůraznit, že pravý důvod vaší částečné amnézie nám není znám. Bude bezpochyby nutností, aby se to stalo předmětem studia a dodatečného vývoje vedoucího ke zdokonalení hyperpohonu. Totiž, abych zase nemluvil v hádankách, experiment, jak jste si teď už dal asi dohromady, se nezdařil. Složitost problému byla značně podceněna a s ním i bezpečnost. Projekt byl ve vidině blízkého zdárného konce urychlen a příliš uspěchán. Mělo se za to, že výzkum došel do stádia, kdy už je možno očekávaný experiment bezpečně provést. Jako výchozí pozice byla stanovena kosmická stanice na oběžné dráze Jupitera a cílovou pozicí měla být orbitální stanice Neptunu. První fáze pokusu se povedla. PROTON se zavlnil jako odraz na vodní hladině a rozplynul se jako pára nad hrncem. U Neptunu se však neobjevil. Neobjevil se ani u žádné jiné planety či stanice ve Sluneční soustavě. Po PROTONu se „slehla zem“. Zmizel i s vámi a nikdo nevěděl kam.“

           „V tu chvíli bylo jasné, že došlo k nějaké kritické chybě. Celý vědecký svět se znovu pustil do práce. Znovu se procházely výpočty, kontrolovaly přístroje, vznikaly nové a nové teorie a všichni, kteří se toho účastnili, pracovali s ještě větším nasazením a vervou, než předtím. Působil na ně obrovský tlak veřejnosti, jež nabádala k zastavení projektu. Považovala vás za ztraceného a nechtěla připustit další oběti. K tomuto stanovisku už by se málem stavěly i vlády, když takřka na poslední chvíli ohlásil Ústav pro výzkum vesmíru v přímé spolupráci s Ústavem astrofyziky na Marsu úspěch. Snahou přirozeně bylo zjistit předchozí nedostatky, zanalyzovat je, aby bylo možno vás najít nebo přinejmenším zjistit, co se s vámi stalo, a posléze je odstranit.“

           Tak takhle je to!, pomyslel si Brenski. Tedy experiment. Zajímavé, jak se v mozku vytvořila blokáda zrovna na to jediné pravdivé vysvětlení. Ale právě toto vysvětlení je samo o sobě natolik šílené, že není divu, že mu vzhledem k jeho paměťovým dysfunkcím, jak to nazvala Miria, nepřišlo na mysl. Hyperpohon. Donedávna jen prázdné slovo. Součást science fiction příběhů. A teď se stal skutečností! Obrovský “skok“ pro člověka i pro lidstvo! Byl tak pohroužen do myšlenek, že si ani nevšiml, že už nemluvil Douglas, ale Miria. Vše, co potřeboval vědět, už se sice dověděl, ale bylo ještě potřeba, aby se tyto informace staly jeho vlastními, aby se proměnily ve vzpomínky na něco, co skutečně prožil. Konečně se bortila ta bariéra zapomnění a on si vzpomínal. A pak, pak se mu to všechno najednou spojilo a všechno do sebe zapadlo.

           „No ovšem! To vysvětluje, proč jsem byl na lodi sám. To byla také jedna z otázek, jež mi nedávala spát a nabádala mě přiklonit se zase spíše ke katastrofickému vysvětlení.“ prořízl zvučným hlasem prodlužující se ticho. „Dokázali jsme to. Dokázali jsme zmenšit vesmír. Teď máme otevřenou cestu do těch nejvzdálenějších mlhovin a galaxií.“

           „Je to tak.“ přizvukoval mu kapitán Valley, „Je to tak. Nepochybně je to největší úspěch vůbec.“

           „A co se týče toho, že jste byl na palubě jen vy sám,“ navázala Miria, „domnívám se, že to byla z hlediska psychologie hrubá neuváženost! A vlastně i z jakéhokoliv jiného hlediska. V případě nouze je pak člověk odkázán jen sám na sebe a při nějakém vážnějším zranění nebo šoku si dovedu jen těžko představit, jak … Jen to dokazuje, jak byl projekt podceněn. Vždy je třeba počítat s nejhorším.“

           „A proč jsem byl vlastně uložen v hibernační sekci?“ zajímal se ještě Brenski, „Když sem cesta netrvá prakticky žádnou dobu, tak k čemu ten umělý spánek?“

           „Nikdo přesně nevěděl, jak bude na člověka působit průnik strukturou časoprostoru a panoval všeobecný názor, že pro první pokus bude nejlepší uvést posádku do hibernace. V té totiž lidské tělo lépe snáší účinky přetížení vyvolané ohnutím prostoru.“

 

    

           Ještě nějakou dobu pokračovali v rozmluvě o technických problémech mimoúrovňových letů až Max usoudil, že nastal čas podělit se o velké tajemství.

           A tak začal vyprávět všechno co zažil od probuzení ve skleněném sarkofágu v hibernační sekci PROTONu, jak prohledal loď, jak objevil planetu, o životě na ní, o monumentální kamenné stavbě a konečně o jejím průzkumu. Nevynechal sebemenší detail a pociťoval přitom jakousi úlevu, jež nějakým způsobem odlehčovala jeho duši a mysl. Do této chvíle byl jediným z asi sto miliard lidí, který si byl jist, že člověk není v kosmu sám a že existuje planeta tolik podobná Zemi. Na jeho bedrech spočívalo něco opravdu velkého a on se o to prostě musel podělit. Mluvil dlouho a Miria s Douglasem poslouchali s napětím. Jejich obličeje střídaly výrazy údivu a překvapení. Teď byli oni vystaveni šokující pravdě a bylo na nich, jak se s ní vypořádají.

           Když se vzpamatovali z prvotního rozčarování, začali dokonce pochybovat o tom, zda mluví pravdu. Není divu, historka to byla hodně nevšední a navíc, jak už bylo řečeno, počítali s možnými psychickými poruchami vyplývajícími z ne zcela známých příčin. Urychlení experimentu sice mohlo mít za následek ztrátu jednoho života a lodě druhé třídy, nicméně se nedalo vyvrátit, že přinesl ovoce. A Miria Shan a Douglas Valley se o tom vzápětí přesvědčili. Poté, co jim ukázal pořízené fotografie ze čtvrté oběžnice této soustavy, vzorky opatřené sondami a ještě vzorky a předběžné výsledky výzkumů, byly veškeré jejich pochybnosti rozptýleny. A jakmile přišlo na řadu to nejdůležitější, to, co v sobě zcela určitě skrývalo hlavní tajemství, tedy onen krystal, nebylo už důvodu, aby mu nevěřili.

           Udivující na něm bylo hned několik věcí. Hlavní z nich byla jeho velikost, jež upoutala pozornost jako první. Měřil jen několik málo milimetrů, ale zato měl, jak vyšlo později najevo, mnohonásobně větší kapacitu. Také vnitřní uspořádání a struktura povrchu byla rozdílná než u lidmi běžně používaných krystalů. Počítače PROTONu měly při analýze značnou práci a pokus matematicky popsat jeho tvar se ukázal být jako neobyčejně obtížná záležitost. Na nejtvrdší oříšek však měli narazit teprve při zpřístupňování uložených dat, jejichž přítomnost sice nebyla nijak doložena, ale byla vysoce pravděpodobná. Přístup byl chráněn komplikovaným kódem, jež se zpočátku zdál neprolomitelný. Ale to by přece nebylo logické. Jaký by to mělo smysl ukládat na něj informace, kdyby neměly být nikdy použity. Spíš se zdá, že data ukrytá na krystalu jsou určena někomu, kdo musí být na určité vysoké matematické i intelektuální úrovni a to nejen proto, aby se k nim byl schopen vůbec dostat, ale také proto, aby jich byl hoden a využil je s těmi nejlepšími úmysly. Tato situace mohla být a nejspíš také byla, založena na předpokladu, že ten, kdo bude mít technické prostředky k prolomení kódu, by měl být zároveň schopen pohybovat se ve vysokých duševních a mentálních sférách. Jaké důležité poselství tento drahocenný mikrokrystal skrývá? Jak důležité musí být a pro koho je vlastně určeno? Spíše než lidem, mohl by to být odkaz budoucímu životu na této planetě. Konec konců, bylo přece jen na jejich planetě nalezeno. Pokud ho ale dokáží zpřístupnit, mohlo by to na druhou stranu, za už řečeného předpokladu znamenat, že toho hodni jsou.

           Samotný centrální počítač PROTONu by se s tímto úkolem potýkal velmi dlouho, propojili ho proto s centrálním počítačem na SCAURII, což by mohlo jejich práci značně urychlit. Počítače určily dobu operací přibližně na dvacet šest hodin a v této době musela být vykonána řada úkolů. Vždyť cesta sem netrvá teď téměř žádný čas a tato akce, měla být časově omezena v podstatě jen na dobu nutnou k provedení nezbytných technických úprav PROTONu. Cílem však nebylo vybudovat jeho samostatný hyperpohon, to by bylo příliš složité. Měly být pouze provedeny určité úpravy, aby ho bylo možno dopravit domů do Sluneční soustavy spolu se SCAURIÍ. Než však začali cokoliv podnikat, posilnili se všichni v gastronomické sekci a oddali se několika hodinám potřebnému a u všech třech už o slovo se hlásícímu spánku. Poté se pustili do práce.

           Celou dobu pociťovali všichni tři vysokou nervozitu, protože se nemohli dočkat, až počítače rozluští kód. Nebylo zaručeno, že na to jejich technika bude stačit, ale nezbývalo, než v to doufat. Poznali, jak silná zvědavost může být a jak působí na lidskou psychiku.

           Konečně bylo jejich očekávání korunováno úspěchem. Počítače hlásily pozitivní výsledek dvaceti šesti hodinového snažení. Mikrokrystal vydal svoje tajemství a v tom, aby se mohli pustit do studia jeho obsahu, bránilo už jen rozluštění jazyka, v němž bylo vše zaznamenáno. S tím si poradil jeden z podsystémů centrálního počítače PROTONu za poměrně kratičkou dobu. Byl podobný mnoha světovým jazykům dvacátého až dvacátého druhého století. Miria i Douglas z něho měli stejný pocit, jako poprvé Max. Jakoby obsahoval od každého něco. Úplně se nabízela představa jakési jednotné řeči, prajazyka, z něhož se po tisíciletí vyvíjely všechny lidské jazyky vykrystalizované do dnešní podoby. Už to, že rozluštit ho nebyl příliš velký problém, tuto myšlenku podporovalo.

           V tom si Max vzpomněl na záznam, který pořídil v místnosti se stropní obrazovkou. Připojil krystal k počítači a nechal si text přeložit. Na obrazovce bylo napsáno:

           Během několika následujících vteřin se ocitnete ve stavu bezvědomí. Prosím, zachovejte klid. Váš mozek bude skenován a obsah paměti analyzován. Na základě výsledků vám bude nebo nebude povolen přístup do informační sekce.

           Následující dva znaky, kruh a úsečka, neznamenaly nic jiného, než symboly dvojkové soustavy. Byla to nula a jednička. Při analýze byla na obrazovce nula a po jejím ukončení, když byly výsledky shledány přijatelnými, se změnila na jedničku. Ne se změnilo v ano a přístup byl povolen.

           „Co asi bylo účelem tohoto důmyslného zařízení?“ přemýšlel Brenski nahlas.

           Odpověděl mu kapitán: „Bezpochyby střežilo tajemství ukryté v krystalu. Mělo nejspíš zajišťovat, aby se tak obsáhlé vědomosti nedostaly do rukou někomu, kdo nemá dostatečné znalosti a intelekt, a nemohl je ať už omylem nebo úmyslně zneužít.“

           „Vypadá to tak. A moje znalosti zřejmě stačily k tomu, abych dostal plnou důvěru.“

           Protože byli na práci tři a plán počítal při úpravě PROTONu jen se dvěma osobami, dokázali ušetřit několik hodin, které chtěli využít právě k průzkumu dat. Brzo však zjistili, že by to nebylo možné ani za několik měsíců. Obrovská paměť mikrokrystalu obsahovala tisíce a miliony jednotek informací nejrůznějšího vědního materiálu, především fyziky, chemie, biologie, astronomie a astrologie, ale také medicíny, psychologie, sociologie a umění. Za tak krátkou dobu se mohly stěží probrat i jen první čtvrtinou celkového obsahu. Ta však byla, jak posléze zjistili, nejdůležitější.

 

    

           „Dobrá. Shrňme si, co jsme všechno zjistili.“ řekl kapitán Valley po asi šesti hodinách nepřetržitého analyzování dat, „Vypadá to, že jsme objevili něco ještě zajímavějšího a důležitějšího, než jsme mohli vůbec tušit. A lidstvo v tom hraje jistou roli.“

           „Jednu z mnoha rolí.“ upřesnila ho Miria se zatajeným dechem, uvědomujíce si přitom obsah svých slov, „Toto je více než důkaz, že nejsme ve vesmíru sami. Je to jakási kronika, v níž lidský druh Homo sapiens tvoří jednu jedinou kapitolu!“

           „A tato kapitola je v podstatě něco jako analogie bible nebo jiné svaté knihy. S tím rozdílem, že popisuje skutečné stvoření.“ pokračoval v úvahách Brenski, „Máme v rukou něco, co způsobí zánik jednotlivých náboženství, teologie i několika oborů zabývajících se historií. Budou dokázány nesprávné interpretace obrovské řady archeologických nálezů a práce mnoha lidí pozbude smyslu. V jistých směrech to bude znamenat revoluci v rámci všech kolonií. Současně to ale přinese obohacení ve všech sférách života.“

           Opravdu to bylo těžko stravitelné a když uvážíme, jak velká nepravděpodobnost zapříčinila tento nález nálezů, je to prostě nepopsatelné.

           „Ano, je to tak! A myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že snad stojíme na počátku nového věku. Tento mikrokrystal obsahuje poselství hvězdné extrémně rozvinuté civilizace s nepředstavitelnými technickými prostředky, mentalitou a morálním způsobem života. Tato společnost měla tak obrovské znalosti biologie a genetiky, že došla až k samé podstatě života. A vlastně ještě dál. Genetické inženýrství ovládli tak dokonale, že byli sami schopni život stvořit. To, co se teď děje na této planetě, je jejich dílo! Těžko říct, zda má tato společnost někde svou domovskou planetu nebo funguje “kočovným“ způsobem. Rovněž nevíme nic o jejich anatomii, původu, ani stáří jejich společnosti. Nic takového prameny neuvádějí. Jisté je, že už celé věky putují vesmírem, hledají planety vhodné k životu, popřípadě k terifikaci a když takovou planetu objeví, zasejí na ní život! Proměňují mrtvé planety v živé! Oni osidlují vesmír a za existenci jim vděčíme i my! Toto jsou naši bohové, naši skuteční stvořitelé!“

           Poslední slova už téměř křičel, jak si stále silněji uvědomoval, co vlastně říká. Nastalo ticho. Každý se s tím musel vypořádat po svém. Není jednoduché vyjádřit pocity a popsat představy a scenérie vytvořené fantazií po zjištěních týkajících se něčeho takového. Všichni tři si uvědomovali vážnost a komplexnost situace a její důsledky, jež budou vskutku dalekosáhlé. Nezbývalo, než je přijmout.

           Ticho přerušil Brenski velmi zajímavou poznámkou: „Je navíc zřejmé, že na každé planetě, kterou obdařili životem, zanechali podobné nebo dokonce úplně stejné poselství. Na Zemi však nikdy nic takového nalezeno nebylo. Buď jsme hledali špatně a nebo …“

           „… nebo nás už někdy v minulosti některá z těchto civilizací navštívila a nalezla jej dříve.“ dokončil za něj větu Valley, „Tak jako se to stalo teď. Je ale pravda, že žádná taková ani podobná stavba na Zemi není. Nejspíš je toto zařízení ukryto pokaždé jinak a nebo je úplně jiné a ještě se nám nepodařilo jej najít.“

           „Přesně. Napadá mě poněkud groteskní situace, jež ale, až se vrátíme do Sluneční soustavy, možná opravdu nastane. U všech památek a divů světa se budou hledat utajené funkce a vážení profesoři a vědci budou kopat do schodů a zdí a doufat, že se některý z nich pohne.“

           Všichni tři se poddali lehkému osvobozujícímu smíchu a Miria pak zase vážnějším tónem řekla: „Tady jsme narazili na život v raném stádiu vývoje, jinde bude možná ještě primitivnější. Je ale stoprocentně jisté, že existuje i život na daleko vyšší úrovni, než je ten náš. To je skutečnost, o níž není pochyb a my máme informace o všech těchto planetách a civilizacích a teď už i prostředky k tomu, abychom je mohli navštívit. Sami se teď stáváme hvězdnou civilizací!“

           „Nic už nebude takové jako dřív.“ prorokoval Valley, „Čeká nás velká doba velkých kontaktů.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TOPlist
Vytvořeno službou WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek